Probuzení mého příběhu

Když jsem se tenkrát po několika týdnech probudila v nemocnici z kómatu, tak si vzpomínám na ten zmatek – vůbec jsem nevěděla, kde jsem, proč tam jsem a co se stalo, proč se nemohu vůbec hýbat, proč je kolem mě tma, když mám otevřené oči, a proč nejsem slyšet, když mluvím. Cítila jsem však, že je to dost vážný, ale že je to až tak vážný, jak to bylo, tak to jsem si ještě představit nedokázala. Když mi ale doktor řekl, že mi musí začít snižovat dávky morfia, protože jsou hodně vysoké a začíná se tvořit závislost, tak mi bylo jasné, že to je mnohem vážnější, než jsem si myslela. Věděla jsem totiž, že se morfium dává v případech, kdy je bolest tak velká, že by člověk tou bolestí mohl zemřít. Když začali s vysazováním morfia, tak se dostavil neskutečnej absťák – nesnesitelné střídání horka a zimnice, bolesti celého těla, závratě, nepříjemné halucinace, nespavost, kdy si jen říkáte: „proboha“ Ať už to skončí!“

Po několika týdnech to skutečně skončilo. Z krku mi vytáhli i tracheostomii, takže jsem mohla konečně mluvit a ptát se, co se vlastně stalo. Když mi maminka řekla, že jsem měla velmi vážný úraz, spadla jsem z velké výšky, mám rozlámané kosti téměř v celém těle, poškozenou řadu vnitřních orgánů, mám hematom na mozku a nejspíš došlo k poškození zraku, proto teď kolem sebe nic nevidím, tak jsem si říkala, že to sice zní docela dost hrozně, ale že to určitě až tak zlé nebude. Nevím, kde se ve mně tenkrát vzal ten optimismus a víra v to, že to bude dobré. Teď zpětně vím, že se ten neuvěřitelný zázrak, že tu stále jsem, stal díky mé víře v život a lásce k němu. Až později mi řekli, že nikdo nečekal, že to přežiju – doktoři mi dávali jen jedno procento, že budu žít.

Potom jsem několik let trávila veškerý čas po nemocnicích – šla jsem z jedné operace do druhé a do toho plánovala zkoušky na právnické fakultě. Měla jsem radost z každého pokroku, který jsem udělala – když jsem vstala z invalidního vozíku, když jsem dokázala zase vzít lžíci do ruky a sama se najíst, když jsem si dokázala dojít sama na záchod, když jsem se naučila ovládat počítač s hlasovým výstupem, když jsem si zase dokázala sama zavázat tkaničky u bot…. Byly to malé krůčky, ale díky nim jsem se naučila radovat se z těch zdánlivě bezvýznamných maličkostí, které na první pohled vypadají všedně, ale které dokáží rozzářit celý den a celý vnitřní vesmír. A tak se raduji z ranního zpěvu ptáčků, vůně rozkvetlého jasmínu, pohlazení letním vánkem, šumění listů ve větru, hřejivých paprsků sluníčka a ze všech ostatních krás Matky země, které mě každý den obklopují a jichž jsem součástí.

Mám za sebou 20 náročných operací a zrak se mi zatím nevrátil. Nemůžu však o sobě říct, že jsem slepá, protože vidím, sice jinak, ale vidím a mnohem víc než kdykoliv předtím – vidím opravdově, vlastním srdcem. Cítím, jak stromy, řeky, oceány, zvířata i hory pulsují životem a jak srdce Matky země pro nás všechny bije každý den bez přestání stejně jako bije srdce v každém z nás. Pochopila jsem, že jen život v harmonii s přírodou je existencí plnou života.

 

Signup to our newsletter below to stay informed of new posts and updates.