Jsem úplně mimo, resp. jsem si jistý, že už tady nejsem, neumím  se vrátit. někam letím a nevím co jsem. Vše kolem je tmavé a hnusné.. takže jsem fakt mrtvý. Žádný ráj a krásné panny…

Poprvé jsem měl takový podobný pocit při raftingu na řece Zambezi v Zimbabwe v říjnu  2013, kde jsem vyrazil doplnit expediční tým na netradiční 5denní sjezd. Řeka Zambezi patří mezi dost náročné řeky  se spoustou  úžasných peřejí , které nahánějí strach už svými názvy jako např. Drtič náklaďáků, Ďáblův hajzl apod., Poslední na klasické 2denní tůře je peřej s výmluvným názvem Zapomnění.. My jsme měli jet ještě dál, kde se voda už trošku rozlévá do bazénků s hrochy a krokodýly. Bonus. To fakt nechcete z raftu vypadnout.

Několik překvápek na úvod bylo, že když jsme při cestě z letiště v Zambii přejížděli most přes Zambezi, který je zároveň hraničním přechodem do Zimbabwe, tak místní veksláci nabízeli směnné kurzy dolaru za jejich měnu v řádech miliard. Hyperinflace v praxi.  Ani jsem se pak moc nedivil, že někteří skáčou dolů do řeky rovnou z mostu jako makléři v New Yorku při černém pátku, než mi došlo že je to Bungee jumping rovnou u Viktoriiných vodopádů.  No díky, zvracet budu až na řece, jejíž hukot připomínal několik vlakových souprav v tunelu. Dolů raději po svých, i když schody ve skále s převýšením cca 100 metrů byly nekonečné. Chytal jsem křeče z únavy, vedra a částečně i kořalky co jsme pili večer. Místní kluci už rafty nafoukli a začli nám kontrolovat vesty, které byly dvakrát tak silnější než co jsem zvyklý. Chvilku jsem žertoval, že už nějakou dobu vodu jezdím, ale když se s vážným výrazem o mě zapřel nohou a oběma rukama utáhl popruhy a zároveň mi vyrazil dech, došlo mi, že ví proč to dělá. Poslední překvápko nastalo při nástupu do raftu, neměl úchyty na nohy!! Jak to budem balancovat na takové vodě?! Guide suše odpověděl, že je to pro naše bezpečí, abychom se v té divočině nešprajcli, až se to přetočí….Máme každý na krku talisman ducha řeky Ňami ňami, tak se k němu začínám modlit. Kromě vyraženého dechu začínám mít i pocit vytlačených střev. No nic , uvidíme.

První peřejky v pohodě, držet balanc není tak těžké, hlavně pořád zabírat padlem. Najíždíme na další, vidím jak padáme do pořádne díry, snažím se pádlovat co to jde, jdeme proti obrovské vlně, ještě jeden záběr a… promáchnu pádlem a padám do prázdna. V klidu, buď v klidu si říkám, vydržíš 3 minuty bez dechu, to umíš. Jsem stočený v klubíčku, pádlo v obou rukách a točím se šílenou rychlostí na všechny strany, žádné světlo na dohled. Tlak v uších mě upozorňuje, že neustále klesám, v děsu mi bleskne hlavou číslo 80, což je průměrná hloubka řeky. To přece není možné, abych se s takovou vestou vůbec zanořil, natož furt klesal. Cítím, že už nevydržím, v plících i hlavě mám obrovský tlak. No tak papááá. Hups, vidím světlé bubliny a cítím že špuntuju nad hladinu, otáčím se po proudu a nadechnu se co to dá, raft vidím před sebou a kluci už mě vidí, zvedám ruku a proud mě žene přímo k raftu, nádhera. Ještě kousek a hups… proud mě stahuje pod vodu, prstama se letmo dotknu dna raftu jak v nějakém béčkovém filmu a tradáá, zase do díry. Kurva to nééé !!!. Naštěstí je to jen chvilku a už jsem v lodi. Je mi, jako by mě kopl kůň do hlavy, břicha i do kulí.

Poděkuju všem i duchu Ňami ňami, ale cítím, že to není zadarmo…Vodu mám rád, závodně jsem plaval, potápím se , jezdím i na kajaku, ale dneska mi dala lekci. Další přišla týden po návratu domů. Máma s tátou ukončili chatařskou sezonu, dojeli domů a udělali si pohodičku. Teplá koupel ve vaně, kterou si máma  na chatě nemohla dopřát a hodně se na ní těšila, byla její poslední radost na tomto světě. Duch divoké vody dorazil za mnou domů.

Druhý výlet k bráně nekonečna byl samozřejmě taky ve vodě, někde v Papui na podzim 2015. To dobou už byl   tatík u mámy  (ani ne do 3 měsíců). Potápěli jsme se v národním parku Raja Ampat a konečně jsem viděl obrovské  manty a kolik!! Taky jsme ale v noci viděli, jak se i v parku vypalujou lesní porosty, aby se tam mohly pěstovat palmy na olej. Děsné..

V plánu byl dekompresní ponor kolem 40 metrů kolem útesu na otevřeném moři, předpokládaná dekompresní zastávka do 10 minut ve 3 metrech. Šli jsme ve dvou skupinkách, ta naše první. Zkontrolovali jsme proudy a v klidu se zanořili do domluvené hloubky a koukali na tu krásu. Najednou jsme cítili, že proud je nějak větší a přichází z jiné strany. Intenzita rostla, chytali jsme se útesu, někteří pomoci háčku na rukách, ja na holou ruku a dost to bolelo. Divemaster signalizuje konec ponoru a rychlý výstup po proudu, ještě ukazuje at si dofouknem žaket a hlídáme si rychlost výstupu.

Ukazuju parťákovi že končíme a odpovídá že rozumí, taky další dvojka už startuje nahoru. Pouštím se a proud mě bere velkou rychlostí od útesu. Najednou mě roztáčí jak buben v pračce a cítím, že mě to táhne dolů. Dofukuju žaket na max a jedu ploutvema jak na mistráku. Kolem mě bubliny a vír jak tornádo, akorát že ve vodě. Držím si komp u ksichtu at vidím tlak v láhvi a hloubkoměr a nemůžu uvěřit, že jsem furt na 35 metrech. Vždyt už tak kopu aspoň 2 minuty a furt jsem na místě, dokonce přes bubliny vidím, že jsem pár metrů od toho zasraného útesu. Proud mě nevynesl na volné moře, ale nacucl mě na závětrné straně útesu.  Dýchám jak lokomotiva, kašlu a hlava mi praská. vidím že tlak ve flašce klesá do červeného,  za to dekompresní čas roste. To mi kurva už nevyjde, to jsem v pr….

Najednou cítím, že stoupám, zklidním dech a blížím se k hloubce na dekompresi. Jsem úplně u útesu, na jeho hraně, kde je voda klidná, ale je sevřený proudem z obou stran. Přilepím se na kámen a dýchám co nejpomaleji to jde. Vím, že mi to na celou dekompresi nevyjde, ale zoufale spoléhám na to, že počítač má nastavenou nějakou rezervu. A když ne, tak mě snad rychle najdou a budu muset rychle zpátky do vody s novou flaškou. Kolem třetí minuty už dýchám tak tři nádechy za minutu a jsem v klidu, smířený. A všimnu si, že se mi kousek nad hlavou líně houpá želva a kouká na mě, na magora, co letí přes půl světa, aby se tady utopil. Najednou mi to dojde. Jakoby mi říkala, ať se zklidním a nechám se životem jen tak houpat. Nádhera.

Poslední nádech naprázdno, potápěčská láhev je vycucnutá do mrtě, výdechem doplňuji vestu a plavu těsně pod hladinou k místu, kde se dva proudy potkávají. Vynořuji se a cítím, že mě proud rychle unáší od útesu. Ale hlavně nic a nikoho nevidím, protože vlny mají tak tři metry. Nafukuji oranžovou  bojku/rukáv, kterou jsem si vzal pod vodu vůbec poprvé v životě , to mě fakt osvítilo. Necítím žádné příznaky dekompresní nemoci, snad to bude  dobrý. Po cca hodině mě našli, obě skupiny v pořádku. akorát kolega z druhé skupiny má roztrhanou ruku od skály, jak se snažil držet . ani to mu však nevadí, aby si na jachtě klekl a tiše děkoval za to, že je zpět..

Žádný ráj a žádné panny, jen šílené obrazy a úděsné pocity. Najednou něco slyším, hlásek v dálce co něco říká, říká,,,,, dýchej, dýchej zhluboka a příjmi to. Nějak to dokážu, fakt dýchám a houpu se na krásných barevných vlnách. Děsy běsy jsou pryč a já jsem někde, kde je to nádhera. Přicházím k sobě, po několika hodinách,  po věčnosti. Jakže se to jmenuje, co jsem si to dal? Medicína? Babička? Odkud že to je ? Z Ekvádoru? Tak musím jet, to miluju!!

Nevím jestli jsem zemřel, něco ve mně určitě ano, ale každopádně jsem se znovunarodil. Stále mě to trochu děsí, ale s každým dnem je to lepší. Pořád mě to tady baví.

 

Signup to our newsletter below to stay informed of new posts and updates.